Zatímco za příčinu globálního oteplování (global warming) lze s jistou dávkou opatrnosti označit skleníkové plyny v kombinaci s dalšími již méně známými faktory (např. úbytek zelených ploch na úkor měst), globální stmívání (global dimming) vzniká v důsledku výskytu drobných prachových částic dostávajících se různými způsoby ze země do vyšších vrstev atmosféry. Zde pak vytváří bariéru, která blokuje dopad slunečních paprsků na planetární povrch. Důsledkem tohoto procesu je pak logicky omezení intenzity slunečního záření.
Celkový vliv globálního stmívání na dlouhodobé klimatické procesy planety Země lze za současných podmínek považovat za minimální, neboť jsou zcela pohlcovány úplně opačným efektem globálního oteplování. Přesto lze zejména v posledních desetiletích pozorovat vzestup tohoto jevu a to výhradně s ohledem na aktivity člověka. Typickým příkladem může být postupné vyčerpávání a likvidace vodních zdrojů, zejména jezer, kdy tímto způsobem degradovaná plocha je vystavena erozivní činnosti, přičemž např. v důsledku bouří se do atmosféry dostane mnohem větší množství prachových částic (písek) než tomu bylo dřív. Často jsou rovněž zmiňovány dopady leteckého průmyslu a to v souvislosti s tzv. chemtrails.
Global dimming má ovšem i přirozené příčiny.
Zmínit lze např. erupce sopek, požáry ze sucha a z dlouhodobého hlediska geomorfologické změny planety. Příkladem je poušť Sahara, která se v průběhu čtvrtohor v několika intervalech opakovaně transformovala z vyprahlé země v doslova v rajskou zahradu plnou řek, jezer a pestrého množství flory a fauny (naposledy cca před 10 000 lety).
Co se budoucnosti týče, někteří vědci se domnívají, že by mohl nastat jakýsi boj mezi globálním oteplováním a stmíváním, kdy i naše chování vůči přírodě bude rozhodovat, jestli nás čeká příští doba ledová nebo snad ještě chmurnější osud planety Venuše. Shoda pak panuje v tom, že ideální by byla rovnováha, kdyby se oba tyto klimatické fenomény dokázaly dohodnout na globálním příměří.